Princezna Wilhelmina Frederika Louise Charlotte Marianne Orange-Nassau
Začátek 19. století je období ustavičné válečné vřavy skoro v celé Evropě a to díky císaři Napoleonovi. Ve snaze o utvoření nového politického prostoru na tomto kontinentu, obsadil také Holandsko, které učinil královstvím pod vládou svého bratra Ludvíka. Tomuto evangelickému státu vládl Vilém z rodu Oranje-Nassau, dědičný místodržitel, který hledal útočiště ve státě, kterému vládl jeho švagr Fridrich Vilém III., z toho důvodu, že místodržitelovou manželkou byla pruská Vilemína von Hohenzollern. Tak se stalo, že právě v Berlíně přišla na svět v roce 1810 jejich dcera s hodně jmény, která byla potom i dnes známá jako Marianna.
Hodnocení tehdejší situace nebylo příliš pozitivní, když se rodina místodržitele rozhodla svůj další osud prožít ve vyhnanství. Zrovna tehdy v Prusku probíhala sekularizace, což v současném chápání je zestátnění církevních majetků, které ve Slezsku tvořily obrovská latifundia Římskokatolické církve. Není divu, že rodina místodržitele zvolila tyto državy, tím více, když v blízkém Wielkopolsku představitelé rodu Oranských vlastnili četné usedlosti už od konce 18. století. Vilemína – právě z důvodu své národnosti mohla koupit obrovská latifundia zrušených klášterů v Henrykowě, Lubiążu a Kamieńcu Ząbkowickim.
V roce 1815 se rodina místodržitele vrátila do Holandska, jenže Vilemína – už jako královna byla pořád majitelkou vzpomínaných majetků. Ke konci svého života pověřila správou majetků svou dceru Mariannu, která byla od roku 1830 manželkou prince Albrechta von Hohenzollern a bydlela s ním v Berlíně, díky čemuž měla na Slezsko blíže, než z Holandska. V závěti jí matka předala tzv. klíč kamieniecky, který princezna vlastnila od roku 1838. Tehdy také získala rozsáhlé majetky v oblasti Kladska: klíč strachocińsky a śnielińsky.
Život Marianny byl plný tragédií a protivenství osudu, ale princezna se tomu nepoddávala a do konce života prokazovala neobvyklou a neochvějnou sílu ducha a víry. Mnoho let trvala stavba obrovského zámku-paláce v Kamieńcu Ząbkowickém. Z důvodu zákazu pobytu v něm, vymyslela zajímavý fortel, koupila majetek v Bílé Vodě, nacházející se na samotné hranici rakousko-pruské, samozřejmě na jížní straně, vzdálený 10 km od Kamieńca Ząbkowického. Tímto způsobem Marianna mohla navštěvovat svůj zámek každý den.
Princezna učinila hodně dobrého pro společnost, která žila v oblasti jejích majetků na Slezsku, Kladsku a nad Rýnem. Postavila hodně škol a sirotčinců, domovů pro vdovy, nemocnic a útulků. Finančně podporovala různé investice, které měly sloužit místní společnosti. Osobně financovala náklady stavby cesty z Kamieńca Ząbkowického, přes Lądek-Zdrój na průsmyk Płoszczyna (který po turistické stránce není bohužel plně využitý) a také četné lesní cesty ve svém panství, díky čemuž – jak se o ní říkalo – otevřela zapomenuté vesnice světu. Díky ní nastal rozvoj obce Międzygórze, začaly se využívat Bialské Hory díky stavbě četných cest a lesních stezek (na její památku se dodnes jedna stezka jmenuje Cesta Marianny), postavila také chatu na Sněžníku. Jejím největším dílem je rezidence v Kamieńcu Ząbkowickém, s velkým úsilím obnovovaná doktorem Włodzimierzem Sobiechem. Pro účely této monumentální stavby otevřela lom mramoru (přesněji: krystalického vápence), který dodnes nese obchodní jméno bílé, růžové a zelené Marianny. Na úpatí paláce princezna postavila neogotický kostel pro evangelíky, který po mnoha poválečných letech slouží kulturním účelům. Taktéž založila dodnes fungující huť křišťálového skla v Stroniu Śląskim, do roku 1945 „Orannien-Hütt6e”, v současnosti – „Violetta”. V nezměněné formě se dochoval také zámeček v Bílé Vodě, který dnes ovšem není zpřístupněn návštěvníkům. Ve značné míře přispěla ke stavbě evangelického kostela v nedalekém Jeseníku, který dodatečně vybavila liturgickým nádobím.
Zásluhy Marianny Oranské a její životní postoj ji výrazně odlišují od ostatních žen 19. století a její přínos pro vývoj oblasti, která se dnes nachází v různých státech, činí princeznu Mariannu symbolem aktivit přesahujících hranice. Je také symbolem přínosu pro společnou evropskou civilizaci.