Umělecké působení piaristů v Bílé Vodě
Hudba a divadlo
Koncerty v barokním období nebyly nikdy samoúčelné. Zpěvy byly součástí bohoslužeb nebo se organizovaly k poctě šlechtických příznivců. Arnošt z Lichtenštejna měl vztah k umění, což se projevilo i v jeho pragmatických postojích. Jakmile se dozvěděl, že piaristé uvažují o otevření divadla, postaral se o jeho vybavení. V jednom sále nechal vybudovat jeviště spolu s devíti kulisami. Piaristé vybudovali divadlo pro veřejnost podle vzoru jezuitů. Svou kvalitou a originalitou oslovili širokou vrstvu obyvatelstva v celém regionu. Na bělovodské divadlo se přicházeli podívat lidé z Münsterbergu (Ziębice), z Frankensteinu ( Ząbkowice Śląskie), ze Silberberku (Srebrné Góry) a Javorníku. Již v roce 1728 secvičili piaristé spolu se svými žáky komedii, která byla věnována zakladateli koleje. Divadelní představení se hrála pravidelně na konci školního roku, o masopustu a při významných návštěvách. Náměty her odpovídaly baroknímu vkusu. Byly vybírány z Bible, ze životopisů svatých, ze světské historie. Velmi úspěšná byla hra o Přemyslu Oráčovi, kterou pro velký zájem opakovali několikrát. V jejich repertoáru nechyběla ani hra „Bělovodské trhy“, která připomínala slavnost udělení tržního práva Bílé Vodě v roce 1749. Herci byli převážně studenti gymnázia a triviální školy, řečníci a básníci. Hry se hrály v latině, ale i ve slezské němčině. Stávalo se, že když byly v němčině, v sále se na sebe mačkali diváci, kteří se natolik překřikovali, že hercům nebylo vůbec rozumět. Nejvíce diváků z Pruska přišlo na divadelní představení P. Innocenta o sv. Jiří, O císaři Konstantinovi a tyranu Maxentiovi. Arnošt z Lichtenštejna měl z úspěchu koleje obrovskou radost. Uvědomoval si, že kvalitou a vybavením předčil i starou a osvědčenou jezuitskou kolej v Neiße (Nysa). Radost v tomto směru vůbec neskrýval.
Vědomi si své kvality a pozitivních reakcí obecenstva, odvážili se piaristé začlenit do své produkce i delší hudební dramata nebo opery, které se zpočátku hrály ve slezské němčině. Tento vstřícný krok byl státem a později i představenými zakázán. Kolej v Bílé Vodě se během několika let díky dobrým hudebníkům stala proslulou. Věhlas koncertů přiváděl nové posluchače, kteří toužili vyslechnout si tolik opěvovaná hudební představení. Orchestr měl kolem 15 hráčů, na větší svátky byli do bělovodské hudební skupiny přizváni ještě muzikanti z Frankensteinu (Ząbkowice Śląskie), Patschkau (Paczkow) a Reichensteinu (Złoty Stok), čímž se jejich orchestr proslavil větším počtem muzikantů než vratislavský. Hudební život překročil i hranice Bílé Vody. Profesoři spolu se studenty byli vítáni na gymnáziu v Kladsku, v sousedním cisterciáckém klášteře v Kamenici, na zámku ve Stolzi (Stolec) nebo v Hertwigswaldě (Doboszowice).
Okolnosti se hodně rychle změnily, když Marie Terezie musela uhájit svou pozici na trůnu jako žena a bojovat o území Slezska, které si nárokoval Bedřich II. Již zde nebylo bezpečné místo plné podnětů, nadšení a duševna. Válečný stav mezi dvěma monarchiemi uzavřel hranici a tím i přístup nadšeným hostům, kteří si chtěli poslechnout příjemnou hudbu. Během II. slezské války vztah k hudbě zachránil od zničení mnohé vesnice. Hudba se i v této těžké době hluboce dotýkala srdcí lidí. V roce 1745 Bílou Vodu obsadili pruští vojáci, kteří si nechali během odpolední seance zahrát. Z toho, co slyšeli, byli tak nadšení, že prohlásili: „…že ani na královském dvoře v Berlíně lepší hudbu neslyšeli.“ Piaristé již neměli tak rozsáhlé publikum, pro které by hráli divadlo a komponovali nové a nové skladby. Ani v Bílé Vodě to již nebylo jako předtím. Jakub Arnošt z Lichtenštejna, zanícený hudební reformátor, zemřel 12. 6. 1747. Dědictví přebral v roce 1747 hrabě Salm, který bohužel neměl tak štědrou ruku jako jeho předchůdce. Poměrně slabé financování koleje přispělo k jejímu postupnému úpadku.